|
Mytologické postavy
Sepsala Niky
Zeus
(2.pád Dia, lat. Juppiter)
Syn Titána Krona a jeho manželky Rheie, nejvyšší bůh starých Řeků.
Nebyl vždy nejvyšším bohem ani nevládl od věčnosti, vlády nad bohy a lidmi se zmocnil povstáním proti svému otci Kronovi, který předtím svrhl s trůnu svého otce Úrana, prvního vládce nad světem po prvopočátečním Chaosu. Na rozdíl od nejvyšších bohů mnoha náboženství, měl svůj životopis, nebyl od věků na věky neměnný, ani neztělesňoval v sobě jen nejvyšší ctnost. Řekové si ho vytvořili podle obrazu člověka a podle podoby vládce z tehdejších dob na zemi. Měl tedy lidské vlastnosti a lidské povahové rysy, i když pochopitelně zveličené, jak se patřilo na toho, kdo vládl i nad vládci smrtelníků a nad nesmrtelnými bohy.
Narodil se v jeskyni hory Dikté na ostrově Kréta a jeho matka Rheia ho tam porodila tajně, aby ho zachránila před svým manželem Kronem, který ji vždy každé dítě vzal a z obavy před jeho případnou vzpourou pozřel. Kronovi pak odevzdala dlouhý kámen zabalený do plen a Zeus tak ušel osudu svých starších sourozenců Hestie, Démétry, Héry, Háda a Poseidóna. Protože se mu Rheia nemohla věnovat, svěřila ho nymfám Adrástei a Ídai, které ho pak krmili mlékem božské kozy Amaltheie a včelím medem. Před nebezpečím ho chránili horští démoni Kúrétové. Když se rozplakal, tloukli meči do štítů a s divokým křikem tančili, takže ho Kronos neslyšel. Na hoře Dikté a na ještě vyšší Ídě dospěl pak Zeus v muže. A také k rozhodnutí, že proti Kronovi povstane a zbaví ho vlády.
Vzpouru proti Kronovi zahájil Zeus osvobozením svých sourozenců, kteří žili v Kronových útrobách, protože jako božské bytosti byli nesmrtelní. Donutil Krona, aby je vyvrhl, sestry Hestii, Démétru a Héru poslal na konec světa a bratry Háda a Poseidona vyzval, aby se k němu připojili. Bez otálení ho poslechli a zaútočili společně na Krona. Kronos si přivolal na pomoc své sourozence Titány, a třeba že všichni nepřišli, Diův útok odrazil. V dalším boji ho postupně zatlačil až na vrchol hory Olympu. Ve chvíli nejvyšší nouze přišli však Diovi na pomoc obrovští jednoocí obři Kyklopové. Ukovali mu blesky a hromy, kterými se ubránil, a přešel do protiútoku. Diovy vyhlídky se podstatně zlepšily, když nastal rozpor mezi Titány. Ókeanos, Styx, Prométheus a někteří jiní, kteří byly s Kronovou vládou nespokojeni, přešli na Diovu stranu. Přesto zůstával strašný boj, celých deset let nerozhodný. Zeus se proto rozhodl vypustit z nitra země storuké obry Hekatoncheiry, které tam uvěznil jejich otec Úranos. S pomocí svých spojenců, nakonec zvítězil, Krona a ostatní nepřátelské Titány svrhl do věčné tmy Tartaru a prohlásil se vládcem nad vším, co existovalo a mělo existovat.
Prohlásit se vládcem a stát se vládcem není ovšem totéž a Zeus se musel o tom co nejdřív přesvědčit. Byli tu především jeho bratři Hádes a Poseidón, kteří měli pro svůj původ a své zásluhy o vítězství nárok na podíl na vládě. K boji o moc však mezi nimi nedošlo, neboť se objevil nepřítel, který je sjednotil. Bohyně země Gaia se na Dia pro kruté potrestání Titánů rozhněvala, spojila se s bohem propastné temnoty Tartarem a přivedla na svět stohlavého obludného obra Týfóna, aby Dia zahubil. Byl tak obrovský, že se pod ním prohýbala země, ječel zvířecími hlasy a ze svých dračích tlam chrlil ničiví oheň. Zeus ho však svými hromy a blesky po těžkém boji přemohl a svrhl rovněž do Tartaru. Pak navrhl bratrům, aby se o vládu rozdělili losem. Když souhlasili, postaral se, aby si vytáhl nejlepší: Poseidónovi připadlo moře, Hádovi podsvětí, jemu nebe a země.
Zpočátku vládl Zeus jako tyran a dvakrát se dokonce pokusil vyhubit lidský rod. Poprvé to chtěl udělat proto, že se mu lidé zdáli slabí a nemohoucí. Překazil mu to však Titán Prométheus, stvořitel lidí, který jim přinesl oheň a vzdělání. Podruhé je chtěl zase vyhubit proto, že mu připadali po těchto Prométheových darech příliš mocní a bez se mu to podařilo. Seslal na svět potopu, ale Prométheus umožnil svému synu Deukaliónovi a jeho manželce Pyrrze, aby se zachránili a znovu osídlili svět lidmi. Když si však Zeus moc upevnil, takže ji nic nemohlo ohrozit, popustil uzdy své vlády a propustil na svobodu své bývalé nepřátele. Zůstal ovšem i nadále absolutním vládcem a to nejen z titulu vůdce vítězného povstání a volby losem, ale hlavně pro svou sílu.
Bohové si byli jeho síly vědomi, a proto ho poslouchali, někdy sice neochotně, někdy se proti němu i bouřili. Jednou ho chtěli dokonce svrhnout s trůnu, ale s pomocí storukého obra Briarea se ubránil. Za celé Diovi vlády vypuklo jen jedno povstání, které ji vážně ohrozilo. Byla to vzpoura obludných vlasatých obrů Gigantů, avšak Zeus ji s pomocí ostatních bohů a svého pozemského syna Hérakla bezohledně potlačil. Jinak byli bohové zpravidla toho názoru, že s nejvyšším bohem je dobře být za dobře, to si ostatně říkala i většina lidí. V hérojských dobách byl už Zeus vládcem, který své moci vcelku nezneužíval, a třeba měl mnohé lidské slabosti, byl přece jen nejlepší ze všech do těch dob známých vládců nad bohy i lidmi.
Řízení světa bohů a lidí Dia příliš nezatěžovalo. Většinu času trávil spolu s ostatními bohy na velkolepých hostinách v olympských palácích, kde se podávalo jako hlavní jídlo ambrózie a jako nápoj nektar. Při hostinách, které byly zároveň poradami bohů, seděl Zeus na zlatém trůnu. Obsluhoval ho číšník bohů Ganymédes (mimo jiné jeho milenec) a Hébé, tancem a zpěvem ho obveselovaly bohyně půvabu Charitky a bohyně krásných umění Múzy. Při výkonu vladařských funkcí ho provázeli bohové a bohyně Kratos, Zélos, Bía a Níké jako zosobnění moci, horlivosti, síly a vítězství. Při výkonu soudních funkcí stály u jeho trůnu bohyně zákonného pořádku Themis a bohyně spravedlnosti Diké. Při zabezpečování pořádku v přírodě mu pomáhaly bohyně ročních období Hóry. Nerozlučnými Diovými průvodkyněmi byly i bohyně šťastné náhody Tyché, bohyně míru Eiréné a bohyně duhy Íris, která byla spolu s Hermem i jeho poslem či poselkyní.
Diovou manželkou byla jeho sestra, krásná a vznešená bohyně Héra. Měl s ní tři děti: boha války Area, kováře a zbrojíře bohů Héfaista a bohyni věčného mládí Hébu. Prokazoval jí všemožné pocty a vysoce si jí vážil. To mu ovšem nevadilo, aby se občas poohlédl i po nějaké jiné ženě, jestliže se mu zalíbila. Občas je vlastně slabé slovo, Zeus byl popravdě řečeno, velký záletník a vybíral si milenky se stejnou chutí mezi bohyněmi jako mezi ženami z rodu smrtelníků. S bohyní Déméterou měl dceru Persofonu, s Mnémosynou Múzy, s Eurynomou Charitky, s Themidou Hóry a Moiry, s Máiou syna Herma, s Létou dvojčata Apollóna a Artemidu, s Diónou prý také dceru Afrodítu. Neměl to vždy s nimi snadné dokonce ani mnohé smrtelné ženy po něm netoužily. Neváhal se však proměnit třeba v jejich manžela, v býka, labuť, déšť nebo cokoli jiného, aby je získal. Počet jeho potomků s pozemskými ženami byl úctyhodný: s Alkménou měl syna Hérakla, se Semelou Dionýsa, s Danaou Persea, s Európou Mínóa, Sarpédonta a Rhadamanthya, s Antiopou dvojčata Amfíona a Zétha, s Lédou syna Polydeuka a dceru Helenu. Nejmilejší svoji dceru Athénu neměl však se žádnou ženou, zrodil si ji sám ze své hlavy, odkud mu vyskočila hned v plné zbroji. O všechny své děti, právě uvedené i mnohé další, se Zeus řádně postaral, v mnoha případech lépe než o své milenky. Všechny také sehrály významnou úlohu ve světě mýtů.
ARÉS
(2. PÁD Area, lat. Mars, 2. Pád Marta)
Syn nejvyššího boha Dia a jeho manželky Héry, bůh války.
Arés byl, přesně řečeno, bohem zuřivé války, válečného vraždění, krvavého boje na bitevním poli. Miloval válku pro válku, miloval boj pro boj. Nezáleželo mu proč válka vypukla a povětšině ani jak dopadne. Těšil ho válečný ryk, lomoz zbraní a pach krve, ze záhuby bojovníků měl stejnou radost jako z jejich odvahy. Rubem této lásky k válce (či jejím logickým doplňkem) byla nenávist k řádu, který bránil jejímu rozpoutání, podporoval každého, kdo byl ochoten porušit mír. Pro tyto vlastnosti ho neměli rádi bohové ani lidé. Sám nejvyšší bůh Zeus mu několikrát řekl do očí, že kdyby nebyl jeho synem, byl by ho už dávno svrhl do temného Tartaru.
Nebylo jediného boje do něhož by Arés nezasáhl. S velkým štítem, měděným pancířem a bronzovým mečem se náhle objevoval na bojišti a roznášel smrt. Doprovázeli ho s pravidla jeho synové Deimos a Fobos, kteří byly zosobněním děsu a hrůzy, před jeho vozem pobíhala bohyně svárů Eris a bohyně válečného vraždění Enyó. Válečné řemeslo ovládal dokonale, o tom nebyl pochyb, ale v boji byl nespolehlivý a brzy podporoval jednu, brzy druhou stranu. Přes svou sílu a obratnost nebyl neporazitelný. Když se mu mysl zatemnila vášní, musel nejednou odtáhnout s nepořízenou. Athéna, která se nikdy nedala unést slepou zuřivostí, nad ním vždy zvítězila. Stalo se dokonce, že podlehl i smrtelnému člověku. V bitvě na trojské pláni ho s Athéninou pomocí zranil kopím vůdce Argejců Diomédés. Arés tehdy zařval bolestí jako deset tisíc mužů, celé jeho hrdinství bylo totam a s nářkem uprchl z bojiště až na Olymp. Jednou podlehl dvěma mladým Gigantům, Ótovi a Efialtovi, kteří ho spoutali řetězy a zavřeli do měděného sudu. Pobyl si tam plných třináct měsíců, a kdyby ho nebyl osvobodil bůh obchodu Hermés, byl by tam zůstal k radosti lidí navždy.
Jinak byl Arés docela hezký, urostlý mladý muž, i když poněkud obhroublých vojáckých způsobů, což ovšem působí na mnohé ženy přitažlivě. Zamilovala se do něj sama bohyně lásky a krásy Afrodíta, manželka hodného, ale nevzhledného boha Hefaista, a měla s nim pět dětí: Deima a Foba, kteří zdědili všechny nepříjemné vlastnosti po Areovy, dále Eróta a Anteróta, kteří byly svou povahou jasně dětmi Afrodíty, a kromě toho krásnou dceru Harmonii.
Arés byl pravděpodobně bůh thráckého původu, který se už v mykénské době dostal do řeckého panteonu. Řekové ho uctívali méně než ostatní bohy. V Athénách mu sice zasvětili chrám na Agoře a pahorek Areopagos, kde bylo sídlo nejvyššího soudního dvora, ale to byla spíš výjimečná než obvyklá pocta. Jinak víme jen o jeho chrámě v Argolidě a maloasijském Halikarnassu. Tím víc ho však ctili Římané, u nichž se stal pod jménem Mars druhým nejvýznamnějším bohem.
Afrodíta
(2.pád Afrodíty, řec. Afrodíté, lat. Venuše)
Bohyně lásky a krásy, nejkrásnější z bohyní antických mýtu.
Její původ je poněkud nejasný. Podle Homéra byla dcerou nejvyššího boha Dia a bohyně deště Dióny, podle Hésioda se zrodila z mořské pěny oplodněné bohem nebe Úranem a vystoupila z moře na ostrově Kypru. Ale tak či onak, stala se díky své kráse a různým kouzlům, jimž vládla, jednou z nejmocnějších bohyň, neodolali jí bohové ani lidé. Kromě toho měla ještě řadu pomocníků a pomocnic: bohyně půvabu a krásy Charitky, bohyně ročního období Hóry, bohyni lichotivého přemlouvání Peithó, boha vášnivé touhy Himera, boha milostné touhy Potha, boha sňatku Hyména a mladého boha lásky Eróta, před jehož šípy nebylo úniku.
Protože láska hraje v životě bohů i lidí nesmírnou úlohu, těšila se Afrodíta veliké úctě a vážnosti. Kdo jí prokazoval úctu a přinášel oběti, mohl spoléhat na její přízeň. Byla však bohyní poněkud nestálou a štěstí, jež poskytovala, bývalo často prchavé. Někdy dokázala pravé divy, jaké dokáže jen láska. Například kyperskému sochaři Pygmaliónovi oživila mramorovou sochu ženy, do které se zamiloval. Své oblíbence chránila na bojištích, v mořských bouřích i před úklady nepřátel. Uměla ovšem také nenávidět, vždyť nenávist je rodnou sestrou lásky. Tak plachého mladíka Narkissa, který podle udání žárlivých nymf opovrhoval jejími dary, dohnala k tomu, že se zamiloval sám do sebe a spáchal sebevraždu. Sama kupodivu neměla v lásce příliš štěstí, neboť žádného z milenců si neudržela. Neměla štěstí ani v manželství. Nejvyšší bůh Zeus jí určil za manžela nejnevzhlednějšího ze všech bohů, chromého a věčně zpoceného božského kováře Héfaista. Náhradou za to si hledala útěchu zejména u boha války Area, s nímž měla pět dětí (Eróta, Anteróta, Deima, Foba a Harmonii), potom u boha vína Dionýsa (porodila mu syna Priápa) a kromě jiných také u boha obchodu Herma. Dokonce i u obyčejného smrtelníka, dardanského krále Anchísa, s nimž měla syna Aineia.
Z jejich zásahů do bouřlivých události světa mýtů měla nejdalekosáhlejší následky přízeň, kterou věnovala synovi trojského krále Priama Paridovi. Odměnou za to, že jí ve sporu s bohyněmi Hérou a Athénou přiřkl prvenství v kráse, slíbila mu za manželku nejkrásnější ze smrtelných žen. Touto ženou byla podle shodného názoru bohů i lidí Helena z Argu, manželka spartského krále Meneláa, a proto ji Paridovi pomohla unést do Tróje. Meneláos se však Heleny nechtěl vzdát a žádal ji zpět. Když mu ji Paris odmítl vrátit, zmobilizoval s pomocí svého bratra Agamemnona, mocného mykénského krále, všechny achajské vládce k trestní výpravě proti Tróji. Sto tisíc mužů se pak přeplavilo pod Agamemnonovým velením přes moře a zaútočili na Tróju. Afrodíta pochopitelně pomáhala Trójanům, ale boj nebyl její silnou stránkou. Stačilo například, že ji škráblo kopí achajského vojevůdce Dioméda, a s nářkem z bojiště prchla. V desetileté válce, které se zúčastnili všichni tehdejší hrdinové a téměř všichni bohové, Paris nakonec zahynul. Po jeho smrti padla i Trója.
Poseidón
(2. pád Poseidóna, lat. Neptun)
Syn Titána Krona a jeho manželky Rheie, bůh moře.
Byl jedním ze tří nejmocnějších řeckých bohů; vládl nad obrovskou mořskou říší a byl v ní stejně svrchovaným vládcem jako jeho starší bratr Hádés v podsvětí nebo mladší bratr Zeus na nebi a na zemi. Všichni mořští bohové mu byly podřízeni, byl pánem všech mořských zvířat, rozhodoval nad vším, co se dělo na moři a v moři. Svým trojzubcem mohl rozbouřit moře do strašného vlnobití, ale i zkrotit nejdivočejší vlny. Udeřil-li jím o zem, vyvolal zemětřesení. Povahu měl prudkou a nestálou, jako živel, kterému vládnul. Není proto divu, že byl nejobávanějším bohem námořníků a obyvatelů pobřežních zemí celého řeckého světa.
Poseidónovým sídlem byl nádherný palác v Aigách (na západním pobřeží Euboie nebo na severním pobřeží Achaie). Odtud také vyjížděl na mořském voze taženém koňmi se zlatými hřívami na Olymp nebo kamkoli do své říše a jejího okolí. Jezdil po mořské hladině, nikoli pod ní, a vlny před ním dobrovolně ustupovali. Obvykle ho provázeli mořští bohové a živočichové. Kudy jel, vylézali s úkrytu i mořské obludy, protože věděli, že je může potřebovat. Používal jich totiž jako nástroje pomsty: jednu z nich poslal například proti Tróji, když mu král Láomedón odmítl zaplatit za pomoc při stavbě trojských hradeb, jinou poslal do země krále Kéfea, protože jeho manželka urazila svou chlubivostí mořské nymfy. Jindy zas vykonával pomstu osobně. Svým trojzubcem rozboural například trojské hradby a to dokonce dvakrát. Osobně také pronásledoval ithackého krále Odyssea, který mu cestou z dobyté Tróje oslepil syna Polyféma. Deset let mu bránil v návratu na Ithaku, dokud Zeus nevyužil jeho chvilkové nepozornosti a Odysseovu odyseu neukončil.
Zatímco ve své říši měl Poseidón svrchovanou autoritu, vůči jiným bohům musel své požadavky prosazovat a často neuspěl. S Athénou se dostal do sporu o vládu nad Attikou, s Héliem o Korinth, s Dionýsem o Naxos, s Apollónem o Delfy, s Hérou o Argos, ba i s Diem o ostrov Aigínu. Byl však při tom vždy nějak přelstěn nebo donucen ustoupit. Jednou se dokonce vzbouřil proti Diovi a získal na svou stranu několik dalších bohů. Podařilo se mu ho sice s Héřinou a Athéninou pomocí spoutat, ale z trůnu ho nesvrhl. Diovo volání o pomoc zaslechla mořská bohyně Thétis a poslala na Olymp hrozného storukého Poseidónova syna Briarea. Jakmile ho Poseidón spatřil, vrhl se na něho a upustil provaz, takže se Zeus bez námahy osvobodil.
Jindy však býval Poseidón docela příjemným společníkem bohů a prokazoval cenné služby i lidem. Stvořil dokonce koně a naučil lidi, jak jej mají zkrotit a zapřáhnout do svých služeb. Dal zemi vláhu a umožnil jí tak plodit rostliny. Thessalii zachránil před potopou, protože svým trojzubcem prorazil řece Péneiu cestu k moři. Zvláštním díkem mu byli zavázáni Římané. Ačkoliv v trojské válce pomáhal Achajcům, zachránil trojského vůdce Aineia, který se po pádu Tróje usadil v Itálii a založil město z něhož vzešel Řím.
Poseidónovou manželkou byla Amfitríta, dcera mořského boha Nerea; jeho nejmilejším synem byl mořský bůh Tritón. Měl však i mnoho dalších potomků, a jako to bývalo v mýtech zvykem, nejen se svou právoplatnou manželkou. Tak s nymfou Thoósou měl jednookého syna Polyféma, s Ókeanovnou Libyí sídónského krále Agénora, s nymfou Náidou mořského boha Prótea, s bohyní země Gaiou obra Antaia aj. jeho synem byl i hrdina Théseus, kterého měl s Aithrou, manželkou athénského krále Aigea.
Kallistó
(2. pád Kallisty nebo neskl., lat. Callisto)
Dcera lykosúrského krále Lykáona, družka bohyně lovu Artemidy.
Její krása upoutala nejvyššího boha Dia; aby se k ní nepozorovaně dostal, vzal na sebe podobu bohyně lovu Artemidy. Když po příslušné době zpozorovala na ní Artemis při koupání v lesním jezírku následky jejího setkání s Diem, vyhnala ji ze své družiny. Opuštěná Kallistó se potom potulovala sama po horách a porodila tam syna, kterému dala jméno Arkás. Jakmile se však o tom dozvěděla Diova manželka Héra, proměnila jí z trestu za to, že byla příčinou Diovy nevěry, v medvědici. Když Arkás vyrostl, stal se vášnivým lovcem a jednou spatřil v lese právě tuto medvědici. Připravil si luk a kopí, ale Zeus matkovraždě zabránil. Protože bůh nemohl zrušit čin jiného boha, udělal alespoň to, že proměnil Arkada rovněž v medvěda. Oba pak přenesl na nebe jako souhvězdí Velkého a Malého medvěda, čili Velkého a Malého vozu.
ANDROMEDA
(2. pád Andromedy; řec. Andromedé, lat. Andromeda)
Dcera etiopského krále Kéfea a jeho manželky Kassiopeie, manželka hrdiny Persea.
S Perseem se seznámila za zvláštních okolností: bezmocně přikována ke skále na mořském pobřeží, kam si pro ní měla přijít mořská obluda Kétos. Tuto obludu poslal do Kéfeova království bůh moře Poseidón, aby tak pomstil urážku svých dcer a vnuček, již se dopustila Kassiopea, když prohlásila, že je krásnější než všechny mořské nymfy dohromady. Obluda ničila celé království a boj proti ní byl marný. Kéfeus se proto obrátil na Ammónovu věštírnu v Libyi a ta mu poradila, že zemi může zachránit jen tehdy, obětuje-li obludě svou dceru. Když se to dozvěděl lid, přinutil ho, aby rady věštírny uposlechl. Osud však Andromedě neurčil záhubu: právě ve chvíli, kdy se k ní, už obluda blížila, objevil se Perseus.
Mladý hrdina se dostal do Kéfeovy země cestou z ostrova Gorgon, kde zabil neméně nebezpečnou obludu Medúsu. Jakmile spatřil ohroženou Andromedu, bez váhání prohlásil, že jí zachrání, dostane-li jí za manželku. Andromeda i její rodiče rádi s tím souhlasili a Perseus se připravil k boji. Připevnil si na nohy okřídlené sandály, které mu umožňovali létat, a opásal se kouzelným zahnutým mečem, který mu zajišťoval vítězství v každém boji. Přes tuto výzbroj i Perseovu nesmírnou odvahu, byl boj dlouho nerozhodný; obluda se pochopitelně nechtěla vzdát kořisti, ani života. Nakonec se však vítězství přiklonilo na Perseovu stranu. Těžce zraněná obluda vylezla ještě na břeh, aby v smrtelných křečích Andromedu rozsápala, ale Perseus ji tam několika údery meče dobil. Andromeda byla zachráněna a brzy na to se v Kéfeově paláci slavila svatba.
Nastala však malá komplikace: Andromeda byla už před tím zasnoubena s Kéfeovým bratrem Fíneem. Když jí hrozilo smrtelné nebezpečí, nehnul sice ani prstem, aby jí zachránil, tím důrazněji však uplatňoval své právo nyní. Vrhl s velkým průvodem ozbrojenců do svatební síně, nazval Persea lupičem nevěst a žádal, aby mu Andromedu vrátil. Marně Kéfeus namítal, že pozbyl na ní právo, když souhlasil s jejím obětováním, marně bránil svůj nárok i Perseus. Fíneus svým průvodcům přikázal, aby se Andromedy zmocnili násilím, a sám se vrhl na Persea s kopím. Jakmile neozbrojený Perseus viděl, že se nemůže bránit, zvolal na své přátelé, aby odvrátili zrak. Nato vytáhl z brašny hlavu Medúsy, která byla tak strašná, že při pohledu na ní každý zkameněl. Fíneus i jeho ozbrojenci se v tom okamžiku změnili na kamenné sochy.
Po svatbě odešla Andromeda s Perseem na ostrov Serifos, kde žila jeho matka Danaé, a potom do Argu, kde se stal Perseus králem. Tam mu dala četné potomky, z nichž mnozí se stali významnými postavami řeckých bájí: Persa, Alkaia, Élektryóna, Sthenela, Méstora, Heleia a Gorgofonu. Jedním z jejich pravnuků byl i hrdina Héraklés. Po smrti přenesli bohové Andromedu na nebe. Dodnes září na noční obloze spolu se svým manželem Perseem i se svými rodiči Kéfeem a Kassiopeiou.
Odin
Jednooký bůh válek, padlých válečníků, básníků-skaldů, mýtického opojení a patosu, moudrosti, lsti, kouzel a spravedlnosti - král severského pantheonu božstev. Tento moudrý, ale zároveň náladový, nevyzpytatelný, krutý a prchlivý bůh řítící se noční tmou v doprovodu svých Valkyrií a bojovníků na divokém lovu, nebyl nikdy oblíbeným bohem obyčejných seveřanů, těm byl cizí - býval bohem vládců, válečníků a skaldů. Byl tak posedlý touhou po poznání, že neváhal obětovat jedno své oko Mímovy, viset devět dní zavěšen za nohy na posvátném jasanu Yggdrasilu probodnut vlastním kopím sám sobě za oběť - aby přežil a na pokraji smrti získal pak obrozen nesmírnou moudrost a dle mythologie též znalost runového písma, které pak přinesl bohům a lidem. Dodnes pro zajímavost existuje na severu mezi Laponskými šamany zasvěcení při němž se adept dostává na pokraj smrti. Sídlem Odina byl palác Valhalla v samém srdci domova Ásů - Ásgradu kde z výše svého kamenného trůnu Hlidskjalfu přehlíží svět. Bývá popisován jako vysoký jednooký muž v širokém klobouku zahalený v dlouhý modrý nebo tmavý plášť. Často sedí na svém osminohém rychlém koni Sleipnirovi, v patách mu běží jeho dva vlci a na ramennou sedí dva havrani - Hugin a Munin.V rukou třímá jeden ze svých hlavních atributů - oštěp-kopí Gungnir - mocnou zbraň, jež neminula cíle. Jím také zabil prvního člověka a tak přišla smrt na svět. Je představitelem severského pojetí ideálního spojení síly a inteligence či lsti. Věřilo se, že ve své božské podobě se lidem ukazuje jen zřídka - zjevoval se tak bojovníkům před bitvou, ve které padli i odsouzencům před popravou. Častěji se však pohyboval mezi lidmi v podobě obyčejného člověka, aby tak sám nepoznán pozoroval a soudil. Jde o obdobu starého keltského božstva - Luga (jedno oko, patron kouzelníků, lstivost a moudrost - to jsou jejich společné atributy). V poslední bitvě tohoto světa - v den Ragnaröku se utká s vlkem Fenrirem. V tomto boji však podlehne - Fenri jej pozře.
Jeho atributy jsou: jediné oko, kopí, osminohý kůň, plášť a široký klobouk, vlci a havrani.
Jeho ženami jsou bohyně Frigg a Fjörg.
U severských národů se mu říkalo buď přímo Odin, nebo býval nazýván přízvisky dle svých vlastností: Ygg,Herjan,Hropt,Hroptatýr atd.
Jeho nejčastější jméno Odin se ale vyskytuje také v několika variantách podle různých starogermánských kmenů a sice jako:
Odin,Odinn,Othin,Wothan,Wuothan,Wodan,Wuodan atd.
Valkyrie
Víly Valkyrie - ozbrojené pomocnice - štítonošky boha Odina - jeho nevlastní dcery. Divoké panny válečnice zasahující na Odinův příkaz do bitev a odnášející na svých okřídlených koních vyvolené padlé hrdiny po duhovém mostě Bifröstu do Valhally. Obvykle se popisují jako vysoké, štíhlé, krásné zlatovlasé panny v šupinovém či kroužkovém pancíři se štítem a kopím nesené okřídleným koněm povětřím. Ženy Vikingů, ač bývaly statečné a odvážné, po zbraních sahali jen coby nástrojích poslední nutné obrany, nebo rodinné msty (většinou zabíjely lstí) a tak jediné válečnice, které kdy mohl Viking v bitevní vřavě spatřit, sice bývaly nadpozemsky krásné, ale bylo-li mu dopřáno tyto víly spatřit, věděl že jeho tělo zasažené smrtelnou ranou již na bojišti dodýchalo docela.
|
